F*cked up 🌍

Během loňského roku jsme od vás na Instagramu přijaly stovky zpráv typu „A nebojíte se cestovat? Že se třeba něco pokazí? Já bych jela radši s cestovkou…“
Abychom to tedy jednou pro vždy zodpověděly 😃 ne, nebojíme. Nevyhledáváme na cestách nebezpečí ani konflikty, ale jsme smířené s tím, že se může kdekoliv, cokoliv posr**

Rozhodly jsme se sepsat pár f*cked up storek, které nám uvízly v paměti.

Ono to vlastně všechno začalo už naší první společnou cestou do Anglie na střední škole. Neposlouchaly jsme našeho průvodce, neslyšely jsme kde je místo srazu a ehm zbytek si asi umíte domyslet. Od té doby necestujeme s průvodcem. Nebo spíš žádný nechce cestovat s námi..

O rok později jsme vyjely s cestovkou na týden do Itálie 🇮🇹.. Jely jsme my dvě, jeden postarší pár a zbytek autobusu školáci. Autobus nás přivezl do městečka a řidiči nám dvoum řekli, že my bydlíme v jiném apartmánu než ostatní a mají nám zastavit tady (teď si představujte prostředek rušné ulice obklopené desítkami apartmánů z obou stran). Vystoupily jsme, tehdy ještě s kufry a šly jsme hledat apartmán. Delegátka nám nebrala mobil, apartmán se na dané adrese nenacházel. Nakonec nás jedna místní slečna zavedla o tři ulice dál, kde se apartmán opravdu nacházel, ale nebyla tam recepce a my neměly klíče. Poradila nám, ať si zajdeme do informačního centra, že nám tam klíče vydají. Vyrazily jsme hledat informační centrum, kde nám klíče opravdu vydali. Mimochodem delegátka se ozvala za tři dny, že prý byla mimo domov. Od té doby nejezdíme ani s cestovkou..

Po těchto incidentech začala nová etapa – cestování na vlastní pěst. Tuhle životní kapitolu jsme odstartovaly tím, že jsme si spletly den odjezdu na další trip (Slovinsko) a nebýt naší kamarádky, která s náma jela, bychom stály na nádraží o den později.

Zpoždění, to byl každodenní chléb našeho cestování. 10-hodinové zpoždění na cestě mezi New Yorkem a Providence bylo asi vrcholem všeho 😜. Na letadlo v Bournemouthu jsme si počkaly taky pěkných 7 hodin. Bylo fakt depresivní sledovat jak se zavírá poslední bar na letišti 😜..

Bouračky máme na kontě už dvě, obě dvě byly v USA s autobusovou společností Greyhound. Musíme nechat, že když začal autobus projíždět čínskou čtvrtí ve Philadelphii a smetl asi šesté auto, tak i naše kamarádky chtěly za jízdy vystoupit.

Jeden z nejvíce akčních momentů našeho cestování byl náš první návrat z USA. Letěly jsme z Floridy do Prahy s přestupem v Turecku. Nechaly jsme si v krosnách suvenýry, kamarádky si tam nechaly kuřecí salát (asi na cestu z Prahy domů🙄). Na přestup v Turecku jsme měly krásných 80 minut, ale už při odletu jsme nabraly 30-minutové zpoždění. A tak začaly matematické úvahy. „50 minut na přestup, 5 minut na výstup z letadla…Pohodička“ .. Při přistávání byl na letišti provoz a čekali jsme dalších 45 minut. Jen jsme se dohadovaly, jestli má význam se snažít někam běžet nebo nemá. Nakonec jsme přeci jen vyběhly z letadla a to letiště jsme proběhly takovým sprintem, že bychom se za něj konečně nemusely ani na Avon běhu stydět. Nebudeme vás napínat, to letadlo jsme fakt stihly! V klídečku jsme doletěly poloprázdným letadlem do Prahy.. A tam jsme zjistily, že nám nepřiletěly krosny.. Ehm.. Od té doby létáme bez odbavených zavazadel! Šetří to čas, peníze a nervy!

Nemoci nás na cestách také potkaly. V New Yorku jsme se otrávily vodou (náš první den v USA), no můžeme skálopevně říci, že horší nemoc nás ještě nikdy nepotkala. Měly jsme fakt chuť to tam zabalit a letět domů.
Carol měla v Itálii úpal a horečky, to taky nebylo nic příjemného, nemohla skoro chodit a pomalu jsme kupovaly autobusové lístky domů. Ona si pořád stála za svým, že to rozchodí, no fakt to rozchodila. A druhý den ji požahala medúza a začaly zase jiné bolesti.

Párkrát jsme pro změnu skončily bez ubytování. Zabookovaly jsme si z domu hotel/apartmán/pokoj a když jsme dorazily na místo, zjistily jsme, že nemovitost není k pronájmu. Nebo že se tam nachází úplně něco jiného.

Měly jsme defekt pneumatiky uprostřed státního parku v Nevadě. 45 stupňů, žádná voda a použitelný američan co by uměl měnit pneumatiku.

V San Franciscu za námi vyběhla feťačka s jehlami v ruce v domnění, že jsme špioni z NASA a pronásledovala nás až do obchodu.

Storek máme fakt hodně. Vlastně nebyla jediná cesta (i po ČR), kde by se nám něco nepřihodilo. Občas je to malichernost, někdy trošku adrenalinovější záležitost. Smůla se nám lepí na paty, ale ve finále máme na co vzpomínat, špatné zážitky nás pořádně zocelily, našly jsme spoustu skvělých přátel a hlavně – o čem bychom pak vyprávěly, že? ❤️

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s